Rozhovor s koučem Kratochvílem: "Pro některé týmy je úspěch prohrát s námi 0:1"

Podle trenéra suveréna krajského přeboru Jaroslava Kratochvíla se na podzim potvrdila skutečnost, že Živanice sestoupily z divize neprávem.

Jednou si dole, jednou si nahoře. Příznačnější věta nemůže pro ně platit. Pro koho? Pro Živanice. Na jaře za podivných skutečností sestoupily z divize, aby v podzimní části zcela ovládly krajský přebor. Tým po neúspěšné sezoně převzal JAROSLAV KRATOCHVÍL, a ten může být ve všech směrech spokojený.

Nastoupil jste k týmu, který si přinesl dědictví z divize v podobě uzavření domácího hřiště na tři zápasy. Pozoroval jste v týmu nějakou zášť nebo snad zanevření na fotbal?
 Ne, ani v nejmenším. Trochu jsem však cítil nejistotu, co s námi udělá fakt, že více než polovinu podzimní části prakticky odehrajeme venku. Uzavřením hřiště jsme ztratili pravé domácí prostředí.

Obavy se ukázaly být jako liché. Ve stolanském azylu jste neztratily ani bod. A nejenom to. Živanice se na podzim proměnily v parní válec...
 Ukázalo se, že mužstvo je zkušené. Na krajský přebor velmi zkušené. Otázkou zůstává, jak by si vedlo v divizi. Podle mého názoru se na podzim potvrdila skutečnost, že Živanice sestoupily z divize neprávem. Naše výsledky nasvědčují tomu, že nemáme v krajském přeboru co dělat. Zkrátka Živanice patří do vyšší soutěže.

Přestože v krajském přeboru se praktikuje jiný fotbal než v divizi, váš tým se dokázal okamžitě adaptovat zpět. Jak si to vysvětlujete?
 V týmu máme hráče, kteří před postupem do divize krajský přebor kopali. Přetrvaly v nich automatismy. Navíc až na pár výjimek zůstal kádr pohromadě. Doplnili jsme ho o mladé hráče, kteří v první polovině podzimu dostávali více příležitostí. V té druhé už se jim tolik nedařilo, a tak se na hřiště vrátila zkušenost.

Není moc mančaftů v republice, které by odehrály v řadě devět zápasů venku. Na druhou stranu živaničtí příznivci jsou doma hodně nároční, což někdy bývalo v divizi kontraproduktivní...
 Těžko se mi to posuzuje, protože jsme v Živanicích hráli jen čtyřikrát. Každopádně ve Stolanech se nám hrálo velmi dobře, bez nějakých větších tlaků. V těch pravých domácích utkáních to bylo psychicky náročnější a od hráčů svázanější výkon. Navíc v tu dobu už jsme vedli tabulku a diváci očekávali jen výhry. S trochou nadsázky bych to přirovnal ke Spartě Praha. Ta také pokaždé musí.

Hned váš první soupeř odjel s pořádnou nadílkou. Do té doby rozjetou Českou Třebovou jste pořádně vykolejily. Domů jste se asi hodně těšili?
 To se ví. Kluci byli hodně natěšení. Očekávali vysokou návštěvu, chtěli se ukázat a potvrdit výsledky z venkovních zápasů. Bylo vidět, že do utkání dali všechno a to se jim moc povedlo.

Doma, ať už ve stolanském azylu nebo v Živanicích jste za celý podzim neztratili jediný bod. Čím jste své soupeře přehrávali?
 Ve vítězných zápasech jsme dominovali po kombinační stránce. Přestože jsme soupeře přehrávali, měli jsme velké rezervy v neproměňování šancí. Tam byl náš největší problém. Naopak spokojen jsem s defenzivní činnosti mužstva, s tím, že jsme dostávali málo branek.
Venku už vaše bilance není tolik brilantní. Pět výher a tři remízy určitě není špatný počinek. Přesto dvakrát jste remizovali na půdě soupeřů, kde jste byli jasným favoritem...
Hrálo se na malém hřišti. V utkání bylo hodně osobních soubojů a domácí týmy abnormálně bojovaly. Někdy až na samé hranici únosnosti. Navíc jsme doplatili na již zmíněné nevyužívání šancí.

Vaši hostitelé ví, že Živanice jsou technické mužstvo, takže se ho snaží vyvést z míry, třeba právě tou tvrdostí. Jaké to vůbec je nastupovat v každém utkání v roli favorita?
 Pro trenéra to značí jediné. Stále se učí hru do plných. Řešili jsme to rotací hráčů. Prakticky v každém utkání jsme nastoupili v jiném útočném složení. Hodně jsme míchali také s celou sestavou. Nebo jsme se snažili změnit styl naší hry. Jednou jsme kombinační hru vyměnili za rychlé brejky, podruhé se snažili zaskočit soka dlouhými míči za obranu.

V podobných zápasech se musí i technicky založené mužstvo vytasit s bojovností. Jinak asi nemá v krajském přeboru šanci. Jak jste na tom byli po této stránce?
 Osobně si myslím, že se tato vlastnost u našich hráčů zlepšila. O Živanicích se tradovalo, že se jim moc bojovat nechce. Na podzim jsme však dávali do hry více srdce. Možná ponaučení pro divizi...

Další cennou devizou, bez které se správný tým ve venkovních zápasech neobejde, je stoprocentní disciplína. Žádné oplácení faulů, žádné diskuse s rozhodčími, žádné zakopnuté míče. Co na to Živanice?
 Stejně jako s bojovností tak ani s disciplinou problém nebyl. Vyskytl se však jiný. Největším nepřítelem je zaměstnání hráčů. Kluci musejí chodit do práce. Ať se snaží, jak se snaží, tak některých tréninků se nemohou zúčastnit.

Co teprve říkáte na vložená kola v pracovním týdnu?
 No, to je obrovský nešvar. Vložená kola v krajském přeboru, kdy hráči chodí do práce, nemohu kvitovat. Hrát dvakrát týdně a v jednom případě dokonce po dvou dnech je pro každého velmi náročné a nevhodné. Tam už jde o zranění, hlavně ke konci podzimu. Na letní přípravu bylo málo času, mužstva nemají prostor na žádnou regeneraci.

Zpátky k zápasům. Předsezonní los k vám byl podle mého názoru příznivý. Doma jste hostili tzv. silné celky, naopak venku hráli s těmi slabšími. Hned šest duelů z osmi jste odehráli na půdě týmů z dolní poloviny. Jaký na to máte vy názor?
 Hm. Z části je to pravda. Pro nás ale byla celkově soutěž neznámou. A to, že jsme hráli s tolika celky z dolní poloviny je trochu zavádějící. V tom daném okamžiku totiž v ní ještě nebyly. Jasné je, že na jaře nás čeká venku pardubické béčko, Česká Třebová, Choceň. Pokud se s těmito těžkými zápasy vypořádáme, máme velkou šanci na udržení svého postavení.

Živanice nastřílely svým soupeřům nejvíce branek. Přesto ale nemají vyloženě žádného kanonýra...
 Na tom musíme přes zimu zapracovat. Potřebujeme do týmu jednoho koncáka, který dá za jaro alespoň třináct branek. Jednoho jsme měli ale ten odešel na hostování do České Skalice. Góly se rozložily na více hráčů. Na ty, co byli k dispozici.

Ono přeci ale není špatné mít vyrovnaný mančaft?
 Ale ano. Zase se hraje více týmově. Do dění je zapojeno více hráčů. Před tím šlo vše přes Mergance, na podzim jsme hráli úplně jinak.
Rovněž v kolonce obdržených branek se můžete pochlubit předponou nej. Čtyři inkasované góly jsou parádní vizitkou i na úrovni krajského přeboru. K tomu jedenáct vychytaných nul...
Pravidelně točíme dva brankáře, nemáme klasickou jedničku. Je to tím, že oba chceme udržet v provozní teplotě. Ale není pouze jejich zásluha. Musím vyzdvihnout defenzivní činnost celého mužstva. Brankář bez dobré obrany nic neznamená.

Obecně v krajském přeboru je v letošní sezoně nějak moc zápasů s nulou na jedné či druhé straně, potažmo bezbrankových výsledků. Co říkáte této skutečnosti?
 Zaráží mě herní styl v krajském přeboru. Většina týmů hraje hodně defenzivně. Spíše ve snaze neinkasovat než vstřelit gól. Ani je to nenutí vyhrávat, jsou spokojeny s remízou. Je to na úkor fotbalu a divák často trpí. Pro některé protivníky je úspěch prohrát s námi 0:1. Fakt nechápu, jak může být prohra úspěchem...

Trochu na odlehčení. Jaký zápas považujete za nejvydařenější a naopak ze nejméně povedený?
 Ten nejlepší už jsem zmínil. Byla to výhra 5:0 nad Českou Třebovou. Už ve dvacáté minutě jsme vedli o tři branky. A ten nejhorší? Byly dva: v Dobříkově a Hlinsku. Navíc na Vysočině jsme přišli o zraněné hráče.

Podzimními výsledky jste si na sebe ušili bič. Kdo nebo co může vaší cestu za postupem překazit?
 Jsme v polovině soutěže. Celé jaro bude v duchu boje Živanice versus pardubické béčko. Osobně bych si přál, aby mohly postoupit oba celky. Kvalitou totiž krajský přebor převyšují.

Autorem rozhovoru je Zdeněk Zamastil, Pardubický deník